|
|
|
|
Příběhy archeologie II.
Jede se do Holan
"Archeologie - muzeum, dobrý den", zahlásil jsem naučeně, jakmile jsem vylovil telefon z kapsy. "Skupová, dobrý den, tak volám, že
někdy odpoledne budeme mít vykopáno." "Dobrý den, tak bagr se nerozbil", tradičně vtipkuji, "takže pojedu do Holan." "Mrkli jste do
výkopu, nevylezly nějaké střepy, kosti?" Neptám se vždycky, ale tahle parcela je hned vedle nálezu ve výkopu pro inženýrské sítě před
dvěma roky. "Nic jsme neviděli, tak doufám, že tu nic nemáme." "Kdy myslíte, že se sem dostanete", zeptala se v zápětí, "jen se tak
orientačně ptám, s tím betonem to je pořád stejný, vidíme to tak za 14 dní." "Dobře, dneska to dokopete, tak zítra ráno jsem u Vás",
odpovídám a přitom tápu v paměti, jestli už jsem něco podobného neslíbil předchozímu stavebníkovi. Naštěstí ne. "Dobře, díky, já tady
budu, takže kdyby něco, tak to vyřešíme na místě, nashledanou." "Fajn, domluveno, nashledanou," končím hovor a přemýšlím, jak může
vypadat někdo, kdo má tak příjemný veselý hlas.
Tahle parcela v Holanech patří mezi parcely, které se dopředu řadí mezi určitě pozitivní dohledy. Paní už to věděla, protože podle
našeho vyjádření volala s předstihem, že bude kopat, takže většinu věcí jsme již domluvili předem. Naštěstí nejsou žádné další dohledy,
tak to můžu hned vykopat, když tam něco bude. Uvidíme zítra. Akorát to vyjde, do půl páté stihnu napsat ještě zbylých pár karet
evidence druhého stupně a výzkum z Velkých Polep je zpracovaný. Štěstí, že toho bylo pár pytlíků, kdybych měl pár desítek beden jako
kolega, tak nevím, nevím, jestli by mě stačily ty zákonné tři roky, za které se má přírůstek zpracovat. No nic, končím, jde se domů.
Bude hezky, bezmračná obloha slibuje další teplý jarní den. Už cestou z kopce, namačkanou do husté aleje statných javorů, jsem viděl
pobíhající paní Supovou. Musela přijet chvíli přede mnou, protože ještě něco vyndávala z auta, když si mě všimla. Hezká silnější mladá
paní se stálým úsměvem a energií, kterou určitě dokáže spoustu lidí vytočit, zvlášť po ránu. Dokodrcal jsem se k ní po vyštěrkované
provizorní cestě a se stejným úsměvem vystoupil z auta. "Dobrý den, Skupová," neváhala ani chviličku a podávala ruku. Vzpomněl jsem si
na dohled, kdy mě stejným úsměvem vítali až do okamžiku, než zjistili, že nejsem z vodáren. "Dobrý den, tak jsem tu, kouknem na to."
"Já jsem to pořádně neprohlížela, ale přišlo mi, že je tu všude jen ta tmavá ornice", se zájmem mě doprovázela při prohlídce výkopu.
"Skoro to tak vypadá, je jí tu skoro až na dno výkopu, to nevypadá dobře, to tu asi nic nenajdu," zatvářil jsem se nešťastně," a to
jsem si byl tak jistý, že na téhle parcele něco bude". To bude sestra ráda, nemají moc peněz, tak jde všechno pomalu, a ještě abyste
jim to tady zastavili," stále se stejným úsměvem reagovala. "Aha, tak já si myslel, že tahle parcela je Vaše, Vy tu stavět nebudete?"
"Jo, jo, tahle je sestry, my začneme asi za měsíc, tady vedle, já setře jen trochu pomáhám. Tak doufám, že tu nic nebude a u nás taky
ne." Slídil jsem dál očima po rozhraní ornice a spraše. "Asi mě zastřelíte, tady to vypadá na jámu," zastavil jsem se nakonec v rohu
budoucího domu. Pod více jak půlmetrovou vrchní tmavou hlínou byla všude světlá spraš, všude až na tohle jedno místo. Tmavá hlína se
nezastavila v obvyklé hloubce a pokračovala do dna vykopaného pasu. "Jámu?" Přišla blíž a prohlížela si tmavý flek. "Je to zahloubený
objekt, jáma, pravděpodobně nějaká zásobní jáma, ale to zjistím, až jí zdokumentuji. Podle výplně a tvaru by mohla být stejně stará,
jako ty v okolí, co jsme vykopaly předloni." "A jak dlouho to bude trvat, než to zdokumentujete?", zeptala se a byl to jediný okamžik,
co jsem si všiml, že jí zmizel úsměv. Jáma nevypadala velká, mohl by být problém s její hloubkou, přece jenom se v těch úzkých pasek na
lžíci bagru špatně pohybuje. "Myslím, že to bude v pohodě, dneska to určitě začistím, nafotím a nakreslím, takže nejpozději zítra to
mám hotové." "Tak to jo", vrátil se jí úsměv, " to nevadí, když to nezastavíte na měsíc, tak to nevadí." Vylovila telefon a
pokračovala, "zavolám sestře, chce vědět jak to vypadá." Znovu jsem prohlédl všechny pasy, abych měl jistotu, že je objekt jediný.
"Ahoj,tak mám pro tebe špatnou zprávu, pan archelog tu našel pravěkou jámu a prej se tu dál stavět nesmí," zaslechl jsem vtípek. "Ne,
něco tu našel, ale říkal, že to není nadlouho, zítra to má hotový, ..., jo, dobře, tak zatím." "Tak jo, budete něco potřebovat?,"
obrátila se ke mně. "Myslím, že nic, jdu do auta pro nářadí a pustím se do toho," vykročil jsem k autu. "Fajn, tak já pojedu, kdyby
něco, zavolejte, ... nashledanou." "Nashle," odvětil jsem a myšlenkami jsem již byl u objektu ve výkopu.
Jak jsem předpokládal, objekt jsem měl zdokumentovaný po obědě - zčištění stěn a dna, vyfotografování, kresebně zpracován na
milimetrák. Bylo po druhé hodině, kdy jsem začal vzorkovat profily, abych získal nějaký materiál, jenže nálezy žádné. Zbývala mi tedy
zahloubená část objektu, kterou jsem kvůli hloubce a šířce výkopu nechával na konec. Její vykopání mi zabralo zbytek dne. Na samém dně
jámy ležely dva střípky, které mohly objekt datovat, ale dva zlomky bez výzdoby, pouze z těl nádob, nedovolovaly konkrétní určení
provést hned v terénu. Bylo tak akorát se sbalit a jet do muzea, takže dokumentace zahloubené části přece jen zůstane na druhý den.
Alespoň sem vezmu smlouvu o provedení archeologického výzkumu a nechám ji podepsat.
A zase telefon. "Archeologie - muzeum, dobrý den", hlásím. "Vítek, dobrý den, říkal mi známý, že prohlížíte Na Skalce jednu parcelu,
podíval byste se mi na tu mojí?" Vylezl jsem z výkopu a rozhlížím se. "Jsou to jenom pasy, na parcele mám složený materiál a vedle je
buňka," pokračuje. "Ano, vidím ji," parcela je jen kousek ode mě a podezříval jsem ji, že se tam něco kope, ale přes vysokou trávu na
ní nebylo moc vidět, "tak já se tam mrknu a dám Vám vědět, můžu volat na tohle číslo?," a rychle koukám na displej, jestli se mi číslo
zobrazilo. "Ano, jestli chcete, dám Vám ještě pevnou." "Ne díky, tohle stačí," rychle jsem
odpověděl. "Díky, budu čekat na zavolání, nashledanou." "Díky, nashledanou," opětuji a přemýšlím, jak snadno se člověk naučí
automaticky končit hovor frází "díky, nashledanou".
Na parcele nic nebylo, byla jak říkáme negativní. Sbalil jsem se a pomalu odjížděl. Holany se na mě dívají, parafrázoval jsem si cestou
do muzea pana Munzara z dokumentu o památných stromech, když jsem si vzpomněl, jak na mě pan Vítek přišel.
Druhý den jsem přijel na parcelu první, dofocení a dokreslení vykopané části netrvalo víc jak půl hodiny a na konci jako na zavolanou
přijela usměvavá paní Skupová. Oznámil jsem jí, že je hotovo a pak vysvětlil, že budu potřebovat podepsat smlouvu, ve které je sepsáno,
že soukromý stavebník umožňuje bezplatný archeologický výzkum nalezených situací. "Když nic neplatíme, tak to klidně podepíšu" -
jednoduše zhodnotila obsah toho, co jsem jí vysvětlil. Sestra mi smlouvu pošle poštou a já jí zase pošlu jeden námi podepsaný originál.
Na základě smlouvy a dalších dokladů pak zažádáme o dotace z památkového fondu na úhradu archeologických výzkumů, protože muzeum výzkum
na rozdíl od stavebníka něco stojí.
Vzhledem k tomu, že se s výkopy nebude ještě nějaký čas hýbat, tak jsem geodeta na zaměření nalezeného objektu objednal až na pátek,
kdy pojede kolem. Odjížděl jsem s vědomím, že to nebyla poslední pozitivní parcela v téhle lokalitě. Naštěstí jsem vezl zase jen pár
sáčků, takže zpracovat je nezabere moc času.
|
|
|
|
