|
|
|
 |
||
|
|
|
|
|
|
|
|
 >> home
Cestou necestou
Poslední dobou se zvyšuje zájem o staré komunikace, vznikl nový obor, vznikají nové
publikace. Pokud by vás toto téma zajímalo, máte dvě možnosti - buď zalistujete
například ve sbornících typu Archaeologica Historica, Zlatá stezka, ale nejlépe asi
Staré stezky, anebo se vydáte rovnou do terénu. Ať už zvolíte tak nebo tak, máme pro
vás reportáž, která svým způsobem skloubila obě možnosti dohromady. V Archaeologice Historice č. 15 T. Velímský a E. Černá z tehdejší mostecké expozitury archeologického ústavu publikovali výsledky rekognoskace středověké cesty z Mostu do Freiburgu. Článek je natolik zajímavý, zejména část o úseku na české straně Krušných hor, že jsme se s kamarády rozhodli tuto trasu po středověké cestě projít. Výchozí bod našeho putování se stala podhorská ves Hamr - na jeho konci nás očekával hraniční přechod Mníšek - v dnešní době živořící vesnička, jejíž slávu připomíná jen její životem kypící větší německá část. Do Hamru se dostanete za pár minut z Litvínova, důležité je, najít to správné místo, kde máte začít. V současné době je to nevelký otvor v bujné vegetaci na severozápadní straně obce, bez mapy ho určitě nenajdete. Je to téměř brána do středověku, neboť se ponořením do lesa ocitáte přímo na úvozové cestě. 
Pokud to berete seshora, je to vyústění prvního velkého systému úvozů, pokud v našem
směru, je to naopak cesta která se kvůli těžkému terénu začíná rozdělovat do několika
směrů. Oproti našim dosavadním zkušenostem s pozůstatky úvozových cest byl pohled vzhůru
ohromující. Před námi ve svahu meandrovalo několik hluboce zařízlých úvozů. O nějakých
padesát metrů výše systém přetíná vodorovná novodobá komunikace, ze které si každý může
udělat představu o celé situaci - úvozy se mírně vlní a jejich hloubka je přibližně
stejná jako šířka - více jak 3metry. 
 Postupovali jsme vzhůru nejhlubší rýhou. Na
konci ostrého stoupání rozvětvený systém skončil a jedno jeho zachované pokračování
dodnes slouží jako lesní cesta. Je zajímavé porovnat na mapě (stačí 1:50 000) současnou
silnici, která se klikatí a kroutí do kopce na dohled starých úvozů, jdoucích bez
servítek téměř kolmo svahem. Po lesní cestě jsme příjemně urazili mírně stoupající úsek až se před námi objevilo krásné rozcestí. Levé dva úvozy šly mírným pravotočivým obloukem více do svahu,  my jsme se vydali úvozem třetím ve směru naší dosavadní cesty.
Tady už jsme se pohybovali v zářezu o rozměrech okolo 2x2 metry. Ten začal po nějaké
době pozvolna vyznívat a my přicházeli k tentokráte novodobé křižovatce lesních cest.
Logickým pokračováním se stala mírně stoupající cesta mělce zařízlá do svahu (s mírnou
nadsázkou se dalo uvažovat o jakýchsi náznacích kolejí), která po pár minutách chůze
dlouhým levotočivým obloukem dospěla k dolnímu konci obce Křižatky. Připojila se tak
zprava k cestě vedoucí z jihu - k jednomu ze dvou výše zmiňovaných úvozů.Obec jsme prošli po asfaltce, která zcela jistě z větší části kopíruje námi sledovanou komunikaci. Na severním okraji obce jsme ale museli odbočit - současná silnice se vydala opět cestou nejmenšího odporu a dále pokračovala více po vrstevnici, nám nejbližší středověké pokračování se schovávalo v křoví nad částečně odbagrovaným svahem. Mělký zářez po chvíli získává vzhled klasického úvozu a po necelých 100 metrech se zleva mírným obloukem připojuje další tentokráte dvojitý. Po chvíli se spojí a dál pokračuje již jen jeden výrazný útvar. Stále mírně stoupáme a po pravé straně se přibližuje silnice. Jelikož víme, že vlevo se připojí pravděpodobný hlavní proud středověké cesty tvořený svazkem úvozů (my jdeme po jeho pravé odnoži), přecházíme z naší mizící cesty o cca 50 metrů vlevo. Svazek má ještě v těchto místech až pět větví, my sestupujeme do nejhlubšího (od nás čtvrtého). Jelikož postupuje v téměř rovinatém úseku, po chvíli zůstává již jen on. Po kolmém přerušení lesní cestou však nahrazuje kvantitu kvalitou - pokračuje jako ostrý a hluboký zářez, o hloubce nějakých 4 metrů a o něco menší šířce.  Opravdu nečekaný jev.
V těchto okamžicích přichází jistý fenomén horní části trasy - voda. Dostali jsme se
totiž do mírně stoupajících plochých horských úseků, navazujících na dosavadní úsek
charakteristický překonáváním silného převýšení svahů hor (mluvíme o stoupání z cca 300
m.n.m. na 600 m.n.m.). Oproti světlým suchým a prostupným bukovým lesům, kterými jsme
procházeli dosud, jsme vstoupili do horských lesů smrkových s rozsáhlými březovo-jeřábovými háji, které jsou doplněny vysokým travnatým podrostem, často podmáčeným. Tím
bych omlouval skutečnost, že jsme museli po několika okamžicích po dlouhé době vystoupit
ze středověku a jít po silnici. V úvozech se drží voda a znesnadňuje už beztak namáhavý
pochod zarostlými a větvemi nebo přímo stromy zatarasenými rýhami. V momentě, kdy jsme
vystoupili na silnici, se úvoz se pomalu začal vytrácet. Byli jsme na křižovatce lesních
cest a silnice. Rozhodli jsme se sestoupit šikmo doleva (dolů) k systému, který se připojuje od Janovského potoka. Po mírně chaotickém prodírání se zarostlou pasekou jsme přeběhli nejdříve něco úvozu podobného a pak i klasický úvoz samotný. To co se ale před námi objevilo dále nám až vyrazilo dech - středověká magistrála,  nic přiléhavějšího mě
nenapadá! Představte si až 15 metrů širokou a nějakých 5 metrů hlubokou rýhu, která vám
zničehonic přetne cestu. Takovýchto rozměrů dosáhlo rozšíření zejména v místě jejího
dělení. Je to ten nejmohutnější pozůstatek staré cesty v námi sledovaném úseku 
komunikace. Jelikož se úvoz charakteristicky dělí, zvolili jsme pro další postup
tentokráte levou větev, která se posléze ukázala jako užívanější, protože po malém
zmenšení rozměrů pokračovala na rozdíl od pravé dále. Tady jsme si také uvědomili skryté
nebezpečí lesa - při osvěžování jsme z hrůzou zjistili, že všude kolem nás je spousta
klíšťat. Záhy poté, co jsme se přemístili k silnici, která se v těchto místech
serpentinami opět přibližuje, jsme zjistili, že podobné to bude i s dalším hmyzem, tedy
s mravenci určitě. K tomu se přidala další z mnoha přeháněk s druhým krupobitím. Pod
stromy to bylo přece jen příjemnější, a tak jsme pokračovali dál. Travnatý úvoz se stal
mělčí a opět se přiblížila silnice. Zde se objevila další zajímavost. V místě jejího
křížení úvoz nebyl zasypán, ale byl přes něj postaven kamenný mostek, i když bylo jasné,
 že se nejedná o vodoteč a jeho rozměry takovouto úpravu rozhodně nevyžadovaly.
Chůze úvozem za mostkem se stala opravdu náročnou, už kvůli představě množství klíšťat v
něm žijících, navíc se zde jedná už o trávou a křovím zarostlý a podmáčený příkop.
Sledovali jsme tedy jeho trasu ze silnice. Po několika metrech se však vzdálil do lesa.
My už jsme ale věděli, že se vrátí. Někde nedaleko silnice se totiž spojil s úvozem,
který jsme před časem opustili na silnici, když jsme se přesunuli na přípojku od
Janovského potoka. Toto spojení pak ve zhruba tříproudém provedení po nějakých 100 
metrech šikmo zprava opět přetíná silnici. Je to další hezký moment střetů komunikací -
staré dělají pravý oblouk, současná silnice oblouk levý, čímž vzniká jakýsi malý
ostrůvek uprostřed. Silnice přitom ničí nejsevernější větev, zbylé dvě po obloučku
přechází zpět a mizí v lese směrem k vrcholku Jeřabina (opět trojitým úvozem). My však
již dále, za třetího dnešního krupobití, pokračujeme po silnici.Původně jsme vrchol Jeřabinu přešli, ale protože už bylo vzhledem k pokročilé denní době jasné, že dnes skončíme v nedalekém Mníšku, tak jsme se k němu ještě vrátili. Také jsme chtěli najít jedny z posledních pozůstatků cesty, která na planině, které jsme v těchto místech dosáhli, pomalu mizí. Na zprava přibíhající lesní cestě jsme už nic prokazatelně úvozového charakteru nenalezli. Takže jako poslední pozůstatky jsme viděli ještě výraznou část úvozu o nějakých 200 zpět, přes který přechází turistická cestička k Jeřabině. Někde poté tedy pravděpodobně začíná mizet.  Jeřabina je zajímavé místo - byli
jsme celkem nedůvěřiví k tvrzení, že se jedná o zdaleka viditelný skalní útvar, ale je
tomu tak. Z lesa ční jako balvanitá skála (podle mě je to nejpřiléhavější pojmenování),
na jejíž nižší a vhodnější části stojí podstavec dnes již neexistující rozhledničky.
Rozhled je opravdu hezký a je vidět jak Mostecko a České Středohoří, tak velká část
okolních Krušných hor. Dá se tedy předpokládat, že pro putující na nedaleko procházející
cestě (cca 80 metrů) mohl tento skalní útvar znamenat příhodnou orientační pomůcku.
Do Mníšku je to odtud jen něco přes kilometr, takže okolo sedmé hodiny jsme už přes
hraniční přechod pozorovali německé sousedy. Za celou dobu jsme až k Jeřabině nepotkali človíčka, což spolu s pochmurným deštivým počasím vytvářelo tajemnou atmosféru. Chůze v místech, kterými prošlo a projelo tolik našich předků, v místech, odkud často nevidíte jinam něž před nebo za sebe, navíc v tichu okolního lesa, popouští uzdu fantazii. Všem, kteří holdují turistice výlet do těchto míst doporučuji - vždyť jak často se vám naskytne monost strávit několik hodin ve středověku. 
Úvozy - často až několikametrové zářezy starých cest, které naleznete krajině; jedná se o stopy často až několikasetletého působení kol vozů na povrch cest. Jejich pozůstatky nejčastěji nalézáme v úsecích, kde musela komunikace překonávat nějaké převýšení - údolí vodních toků nebo v naší reportáži popisované extrémní převýšení na úpatí hor. Samotný zářez je výsledkem mnoha faktorů - mezi nimiž vyniká eroze a způsob brždění vozů - tzv. zavírání na kolo, při kterém se vůz při jízdě z kopce smýkal a vyrýval stopu do povrchu cesty. (pn)
|
|
|
